úterý 18. listopadu 2014

Několik poznámek psaných na závěr ve vlaku

AirportExpresem jsme dojeli z letiště v Praze na hlavní nádraží a sedli do vlaku R877 do Brna. Druhá třída byla plná, tož průvodčí rozumně uznal, že je nesmysl, abychom leželi "na chodbě druhé třídy" a poslal nás na sedadla do poloprázdné první třídy.
Takže povídáme a frčíme do Brna. A uvědomili jsme si, že jsme od probuzení v Shimle vlastně v tuto chvíli (půl jedenácté) již 44 hodin bez řádného zdravého spánku. Nutno říci, že jsme samozřejmě všichni (tentokrát i já) průběžně propadali do spánku v autobuse, v letadle, na letišti, a samozřejmě i teď ve vlaku.
Takže se vzpomíná, například na to, jak na noční dálnici, kde byly nakresleny 3 pruhy, jely v noci auta jen ve dvou pruzích, ta čárkovaná dělící čára slouží jako vodící pro dva nekonečné proudy náklaďáků (většinou s nápisem Tata nebo BlowHorn), mezi kterými kličkují osobní auta...
Povídalo se ale jen chvíli, a následně všici usnuli, kromě mne. Jeden musí vydržet až do Brna a soubor v Brně "rozpustit".

Ještě se vrátím ke včerejšímu vystoupení v Sainik School Kunjapura (vojenská škola) - ovace ve stoje, dlouhý potlesk, následná "AfterParty" s uznalým poklepáváním po ramenou, toť vše je prostě pro umělce paráda.
A já si navíc velmi cením (krom obrazu - který dostali všichni mužští členové souboru, dámy dostali šál) obdržené "vojenské placky", takovou si běžně navzájem dávají ředitelé podobných institucí, ale tentokrát ta od ředitele vojenské instituce zůstala u manažera divadla, který jest "vojenským ajťákem", a tak k němu svým způsobem patří.

A na závěr si v tuto chvíli dovolím jedno konstatování (úvahy a vyhodnocení budou, předpokládám, ještě následovat, tohle je jen takový mini závěr): ano, semo tamo jsme se kvůli něčemu pohádali, semo tamo jsme byli, hlavně díky únavě, navzájem na sebe nevrlí, ale rozhodně zážitky a dojmy tvoří tak velké plus, že ta drobounká minus jsou rozhodně dokonale převálcována. Takže se těšíme na další podobné turné, ostatně do Indie už máme opětovné pozvání...

pondělí 17. listopadu 2014

V Istanbulu

Tak, přátelé, u Starbucks Coffee v Istanbulu na letišti připojen, dovolím si pár řádek, podrobnosti později, bo now jsme totálně utahaní...
Včerejší přejezd z Shimly do Chandigarhu byl bez problémů (až na to, že jsem zase vyprazdňoval žaludek), pak nás převzal Arjun Jaipuri, perfektní človíček, žijící napůl v Indii a napůl v USA, takže u něj platí, že když je něco za půl hodiny, je to skutečně za půl hodiny!
Dojeli jsme do Sainik School Kunjapura (vojenské školy) a vystoupili na jejich akci "Old Boys' Meet", po indické části my a pak osobně Arjun Jaipuri, a ještě nás vtáhl na pódium.
No a pak nocí autobusem do New Delhi, na letišti malé extempóre - nevím, zda se mi to bude chtít později vysvětlovat - prostě když vlezete na I.G.I.A. (India Gandi International Airport), už vás prostě nepustí ven, stanete se vězněm letiště!
Doletěli jsme do Istanbulu, polospací, poloexistující, žijící, více později...

neděle 16. listopadu 2014

Shimla a Karnal a ...

Hned v sobotu večer (všichni jsou kdesi, asi táhnou párty, bo na večeři jsem je nenašel) začínám psát další příspěvek. Oprostím-li se od svých žaludečních problémů, pak hlavní je to, že na rozdíl od včerejšího dne, kdy o nás na festivalu bylo špatně postaráno, dnes to byla paráda:
Výborný hotel, taxikáři sice cestou zničili něco na kufrech; povedené vystoupení, na jehož závěru jsme všici dostali zdejší čapku a šál, a pro ostatní (já jdu právě teď, o půl desáté, spát) to je bezva večer...

Ráno samozřejmě v jídelně nebyla nachystaná snídaně tak, jak bylo domluveno, obsluha je pomalá, a nerespektuje pořadí hostů v jakém ke stolu přišli - nejdříve začali obsluhovat ty, co došli poslední...
Čeká nás zase cesta z hor dolů do Chandigarhu, a dál do Karnalu, tam představení, a následný přesun do New Delhi a odlet dom...
Uvidíme, kdy se dostanu k dalšímu psaní...

sobota 15. listopadu 2014

Vystoupení v Chandigarhu a v Shimle

Skončil jsem vyprávění v místě, kdy jsem popisoval, že já zašel do banky vyměnit peníze a do kšeftu Dáše pro vodku (ona jediná ze souboru nerada whisky), ostatní vyzvedli z ubytovny kostýmy.
Další průběh večera nás celkem slušně naštval: na akci 6th Chandigarh National Craft Mela organizované North Cultural Centre, Pathiala, vystupovala před ministrem kultury Indie celá řada místních souborů, pak nastoupil zdejší zpěvák, hvězda show biznisu (jméno jsem si bohužel nezapsal), a to už ministr odjel, takže vystoupení slovenské a naší skupiny bylo už bez oficialit, ale diváky jsme zjevně zaujali.
Pak nás Narinder vzal do restaurace Noor (pamatuji si, e jsme tam před sedmi lety taky večeřeli), ale já se nechal předčasně odvézt na ubytovnu, bo mi teče z nosu a očí...

V sobotu ráno (15.11.) nás nejprve zavezli autobusem do North Cultural Centre na snídani, a pak jsme vyrazili do Shimly. Cesta je to dlouhá, víc než 4 hodiny, a mně se cestou udělalo zle (snad z těch ranních smažených placek, či snad nebyla nějaká zelenina dostatečně očištěná, nevím). Po pozdním obědě se mi na hotelovém pokoji udělalo znovu zle, a cestou nahoru do divadla města Shimla jsem vyzvrátil komplet celý obsah žaludku.
Následně jsem ale, zaplať pán bůh, odehrál z představení vše co bylo nutné: třicítku jsem vynechal, ve story odehrál vše potřebné, byť na pokraji sil.
Pak jsme s Pavlou pomalu sestoupili zpět k hotelu (koupili si cestou nádhernou deku s tygřím vzorem, byť šíleně drahou, ale chtěli jsme si udělat radost, tedy já chtěl udělat radost Pavle!
Na pokoji jsme spolu chvíli leželi a vyřizovali přes počítač hovor s domovem, SMSky babičkám a tento webový příspěvek.
Ostatní se značně pozdě vrátili a šli na večeři, Pavla s nimi. Já se zavrtám do peřin a pokusím se z té totální únavy organismu trochu vyspat - prázdný žaludek zatím přijal jen bylinný likér a bylinkový čaj.
Spíme v bezva hotelu, v nádherném vysokohorském městě Shimla - představte si, že na svazích Vysokých Tater někdo postaví město plné stromů a keřů... To maharadžové před několika stoletími udělali a angličané to pak jen dovedli k dokonalosti - a nutno říct, že město se rozvíjí i dnes!

Shimlaaaa

Shimla je uzasne vysokohorske mesto, 2.100 m.n.m., za cca 5 hodin, az se vratim po predstaveni na pokoj hotelu, napisu vice...

pátek 14. listopadu 2014

Zpátky do a v Chandigarhu

Odjezd a cesta z Amritsaru je story sama pro sebe.
Mluvka Dr. Davider Sing Chhina, kterého jsem tu už zmínil, doporučil hotelové službě, ať nás vzbudí ve čtvrtek 13.11. ve 3:30. A ač jsem se to dozvěděl ještě večer a řekl těm hochům z recepce, že smějí zavolat až ve 4:00, telefon začal vyzvánět už 3:28. I vletěl jsem na ně i s Jarkem Vránou (stihli mezi tím probudit celý soubor, ze čtvrtého patra do přízemí je dlouhá cesta), Jarek začal, já finišoval. Výsledek? V 4:25 jsme odcházeli z hotelu s lahví whisky (a je mi celkem jedno, kdo to platil, zda zaměstnanci hotelu, bo zjevně nebyl dodržen pokyn hotelových hostů, nebo zda to dostanou od Chhiny proplacené), dle domluvy jsme stáli v 4:30 na rohu hlavní ulice a čekali na autobus, který dojel 4:46. No comment.
Infarktová situace, vlak měl odjíždět v 5:00, vyjel ale stejně o deset minut později a my všici byli v něm.
Dal jsem kolovat lahev whisky, načež jsme všici usnuli, kdesi na cestě jsem zase koupil placky, připomínající tentokrát nadýchaností lívance - a když jsme se v devět probudili, byli jsme v Chandigarhu. Jenže prochladlí (nevím, kde se ta zima nad ránem vzala), rozespalí, jsme dorazili na ubytovnu, pojedli čapáty a usnuli.
Ve dvě jsme poobědvali (sice mnohem chutnější stravu než "jakou nás krmil Dr. China v Amritsaru", ta byla hodná spíše prasátek, ale zase jsme nedostali maso, už bůhví kolikátý den).
Já a Slavoj jsme zůstali na ubytovně (já mám knedlík v krku, Slavoj moc nepříjemné žaludeční problémy), ostatní odjeli do Stone Garden (naštěstí jsem už tento bezva zážitek absolvoval před 7 lety).
U mne je to možná částečně spíš psychický problém, nedostatek spánku, vstávám možná první, chodím spát poslední, starám se o kdeco, čehož si sice všici váží, ale co je mi to platné, když jsem došel do stavu totálního vyčerpání!

Na návštěvu tržiště s oblečením do sektoru 27 nás ale vyzvedli, takže nákupy byly velké - a děvčata se nemohla od nakupování "utrhnout", takže poprvé zdržovali členové divadla a nikoliv špatná organizace a laxnost Indů.
A po večeři, výtečné (konečně maso!) jsme se vypravili na "loupežnou výpravu" - na nákup neuvěřitelného množství celkem 44 lahví whisky (a čtyř malých).
A pak jsme to vše nadšeně rozdělili a šli spát.

V pátek ráno jsme se všici probudili svěží a dobře vyspalí, však jsme konečně mohli po dlouhé době vstávat v klidu až kolem osmé. Jen je nás z toho včerejška řada nachlazená, s chrapotem a rýmou.
V osm třicet nás vyzvedl autobus a dovezl do kulturního centra na snídani (konečně zase trochu změna, například jako zelenina dobré zelí), pak jsme se vrátili na ubotovnu, bo nám zapomněli sdělit, že v poledne bude nekostýmová zkouška (ale alespoň taneční boty potřebujeme), zatímco si šli ostatní pro věci, já zašel do banky vyměnit peníze a do kšeftu Dáše pro vodku (ona jediná ze souboru nerada whisky).
Zbytek dne se mi teď nechce popisovat, navážu později...

středa 12. listopadu 2014

Amritsar - tam a zpět

Včera (11.11.) jsme ráno jeli vlakem z Amritsaru do Chandigarhu.
Cesta připomínala opět malé dobrodružství, neboť jsme byli hladový (kuchyň nesplnila Jaswinderův pokyn a nebyly placky "čapáta" na cestu), takže jsem na jednom nádraží cca uprostřed cesty zakoupil cosi jako šáteček plněný bramborovou směsí a cosi jako venky namočené ve vajíčku a opečené, jinde pak sladké pečené brambory... (nic nám z toho nebylo, naštěstí).
Do Amritsaru jsme dojeli se zpožděním, bo jsme na jakémsi nádraží stáli nevímproč.
V Amritsaru nás vyzvedl na nádraží autobus, dovezl na univerzitu, poobědvali jsme (nebo posnídali?), došo k "rozdělení Československa" bo Slováci nadrzo obsadili nejlepší pokoje a na nás zůstali ty bez sprchy, resp. ty mimo ubytovnu, v jakýchsi plesnivých domcích s jednou sprchou a záchodem pro šest lidí (byla tam skutečně plíseň a zatuchlina).
Odpoledne na nás navíc sprostě vyjeli, že prý jim pořád děláme nějaké problémy, přitom mají vedoucí, která neumí jednat, neumí si omladinu zkrotit a ani neumí zbla anglicky, omladina se neumí chovat, jako typičtí puberťáci chodí s rukama v kapsách a neodpovídají na pozdravy...
Mno nic, nebudu ten problém dál rozpitvávat...


CO dál napsat o Amritsaru? Další zážitek je nepopsatelný slovy - neb jde o návštěvu Zlatého chrámu, zážitek to úžasný, emocionálně nabitý, vlastně teologický; za těch sedm let se chrám změnil, doopravil po jeho zničení v roce 1984; úžasný, pompézní...
No a večer po večeři začalo dobrodrůžo poněkud nepříjemné, ale se šťastným koncem:
když nás zavezli do první ubytovny, zjistili jsme, že nás chtějí nechat v místnost dlouho nepoužívaných, kde vše bylo proloženo naftalínem tak, že se vzduch dal krájet...
Pak nás Dr. Dasinder Sink Chhina, šíleně upovídaný člověk, vzal po hotelech a slíbil, že to zaplatí ze svého. V prvním nebylo místo, v druhém bychom museli spát po třech na manželských dvoulůžkách. A tak jsem jej odnavigoval do Shiranu, kde jsme bydleli před sedmi lety (vše jsem spolehlivě poznal), ale on prohlásil, že je to hotel nízké úrovně a že nás dá hned vedle do lepšího, a tak jsme skončili (až po druhé ranní) v nádherném hotelu Pearl, moderním, čistém, perfektním...
A spali až do půl desáté ráno.

Dopoledne (12.11.) jsme dojeli zase na univerzitu, po poledni začal skvělý program "4th Khalsa College International Folk Festival". Nutno říci, že tuto část své práce, organizaci, zvládl Dr. Savinger Singh China skvěle; co ale nezvládl je organizace stravování, 4 stejné teplé chody za dva dny za sebou, to je trochu moc (rýže, luštěninová omáčka, omáčka s bramborami, jogurt, zelenina, čapáty), poslední večer už ani čapáty nebyly, a ze zeleniny zůstaly jen ředkve.
Navečer jsme jeli do města, hotelová recepce nám naštěstí zajistila výměnu peněz, Jaswinder se k tomu jaksi dlouho neměl, a čeká nás krátká noc, ráno musíme opustit hotel o půl páté, v pět odjíždí vlak zpět do Amritsaru...